HISTORIE
DOMŮ HISTORIE PLUS MINUS


ROUDNICE NAD LABEM


“Město, zakořeněné v žírnou zem,
stárneme my a stárneš s námi
jako ta žita pod Řípem,
jenž modrá se nad tebou dějinami.“

/J. Hora/ 

Roudnice nad Labem se nachází v malebném ohbí labského toku a jižně, jihovýchodně a jihozápadně odtud až k potoku Čepelu. Její počátky jsou zahaleny tajemstvím. Na základě archeologických nálezů lze však předpokládat osídlení tohoto místa a jeho okolí již v dobách prehistorických. Skutečnosti je, že v období raného feudalismu existovala na levém labském břehu trhová osada Rúdnice - a to u křižovatky obchodních cest při říčním brodu. Velkou důležitost měla zejména cesta severojižní, procházející napříč Labem, nazývaná cestou Lužickou /jdoucí z Horní Lužice do nitra Čech/.

Prostor osady při řece byl místem čilé směny. Jak např. dosvědčují písemné doklady z nedalekých Litoměřic, po Labi se do Saska vyváželo hlavně obilí a potom i dříví, kámen, víno a chmel, zpět do Čech se zase vozila především sůl /z okolí města Halle/, slanečky, sukna a vlna. Rúdnice dříve či později byla městským útvarem v ekonomickém slova smyslu, rozloženým ve směru východ - západ.

První písemné zmínky o Roudnici existují až z druhé poloviny 12. století, a to z roku. 1167 a potom z roku 1176, kdy jsou v listinách jmenováni roudničtí arcijáhni Pertolt a Přibyslav. Jejich sídlem byl pravděpodobně roudnický hrad. /V místech bývalého hradu, tj. v areálu nynějšího zámku, historička umění dr. Anežka Merhautová předpokládá arcijáhenský kostel./

Hrad Roudnice je ve 13. století doložen jako biskupský. K létům 1272 a 1275 je tam připomínán pobyt pražského biskupa Jana III. z Dražic. Vůbec od 13. věku nastává prokazatelné úzké spojení Roudnice s pražským biskupským /od r. 1344 arcibiskupským/ stolcem, které skončilo až během doby husitské /1431/.

Proměna města v ohledu hospodářském na město ve smyslu právním proběhla někdy během 13. století. Přesné datum nelze určit. Kolem této otázky podvakrát v našem století mezi historiky povstala diskuse - poprvé to bylo ve druhé polovině třicátých let /unív.prof. dr. J.V. Šimák, archiváři dr. Ant. Haas, dr. J. Šebánek a K. Jeřábek a roudnický historik František Kučera starší/ a potom ve druhé polovině 60. let /archivář dr. J. Tomas a M. Saxl/. Faktem je, že se tak mohlo stát před braniborským, vpádem do města - tj. před. 21. zářím 1279, kdy se “braniborský pán Pavel Baruth zmocnil hradu i města biskupské Roudnice“ /viz Vypravování o zlých letech po smrti krále Přemysla II./. Vzhledem k významu místa samého lze soudit, že k právnímu aktu došlo spíše dříve nežli později.

V historii Roudnice nutno vzpomenout vlády pražského biskupa Tobiáše z Bechyně /1278 - 1296/, kdy se kolem. r. 1294 připomíná první městský chrám /tedy městský nikoli hradní/ pevnostního rázu v západní městské části /v místech nynější sakristie proboštského chrámu/, který jako filiální podléhal pod řipský farní chrámec svatého Vojtěcha! Patrocinium tohoto prvního městského kostela není známé. Dále pak je třeba připomenout pro rozvoj Roudnice důležitý episkopát Jana IV. z Dražic /1301 - 1343/.

Tento biskup s výrazným českým nacionálním cítěním založil v roce 1310 u labského brodu pod roudnickým hradem kostelík sv. Václava a potom po svém návratu od papežského dvora v Avignonu položil r. 1333 základy ke třem významným roudnickým stavbám - ke klášteru augustiniánů - kanovníků s kostelem Narození Panny Marie, ke kamennému mostu přes Labe a ke špitálu při václavském kostelíku pod hradem.

Augustiniánský klášter ve čtrnáctém století a v prvních dvou desetiletích století 15. byl důležitým náboženskokulturním střediskem a to nejen českým, nýbrž i středoevropským s velkou knihovnou a školou. První stavební fáze klášterního kostela byla dokončena k 15. srpnu 1340 /viz zpráva kronikáře - svatovítského kapitulního probošta P. Františka Pražského/ a kláštera k roku. 1342.

Stavba mostu přes Labe, na níž se z počátku podílel i stavitel Vilém z Avignonu, přispěla k růstu významu Roudnice zejména v ohledu obchodním a dopravním.

Za Jana IV.z Dražic došlo i k rozvoji městské kanceláře roudnické. Z té doby a z doby O něco mladší pocházejí významné písemné památky dnes uložené na žitenickém pracovišti Státního oblastního archivu v Litoměřicích, do roku 1950 deponované v lobkovickém archivu na zámku v Roudnici n.L. Jedná se o notářský instrument o založení kláštera z r. 1333 a o pergamenový listinář tohoto augustiniánského kláštera z let 1333 až 1421. Též zmiňuji i urbář roudnického augustiniánského klášterství z let 1341 - 1407 - t.č. se nacházející mimo území našeho státu - v Marburku v Německu.

Původní ustanovení Jana IV. o tom, že do roudnického kláštera mohou být přijímáni jen ti uchazeči, kteří jsou českého původu jak po otci tak i po matce, bylo zrušeno za jeho nástupce Arnošta I. z Pardubic.

Arnošt I. z Pardubic /1343 - 1364/, poslední pražský biskup a od r. 1344 první pražský metropolita vícekráte zasáhl do dějin kláštera a města. Do jeho archiepiskopátu náleží pobyt římského tribuna Coly di Rienzo na roudnickém hradě. Arnošt zemřel na hradě Roudnici dne 30. června 1364 a byl podle svého přání pohřben ve farním kostele P. Marie v městě Kladsku /dnes Polsko/.

Urbanistický a architektonický vývoj hradu a města Roudnice výrazně ovlivnil druhý pražský arcibiskup Jan V. Očko z Vlašimi /1364 - 1378/. 3. března 1378 založil “na zeleném drnu“ Nové Město roudnické při obchodních cestách od Mělníka a Velvar na takřka trojúhelníkovém prostoru /v místech zhruba nynějšího Mírového náměstí a přilehlých ulic/ — tedy jižně od staršího roudnického osídlení od té doby nazývaného Starým Městem roudnickým a jižně od kamenného mostu. Do Očkova období náleží návštěva císaře a krále Karla IV. na Roudnici /1369/. Z dochovaných architektonických památek předhusitského období - kromě roudnického proboštského kostela a ambitů / = křížové chodby/ tamního augustiniánského kláštera - je třeba připomenout gotické chrámy v nedaleké Vetlé /sv. Jakuba Většího/ a pak v Charvatcích /Nanebevzetí P. Marie/, které byly v těsném spojení s roudnickým klášterem a odtamtud byly spravovány. Z vynikajících malířských děl „roudnického původu“ ze 14. století pak tzv. Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi z roudnické hradní kaple P. Marie a svatých Víta, Václava, Vojtěcha a Zikmunda a Madonu roudnickou /originály můžeme obdivovat v oddělení starého českého umění Národní galerie v Jiřském klášteře na Pražském hradě, kopie jsou umístěny v proboštském kostele v Roudnici n.L./.

V poslední čtvrtině 14. století /doba arcibiskupa Jana VI. z Jenštejna - léta 1379 až 1396/ se mezi Roudnicí a nedalekými Litoměřicemi vyskytly spory o labskou plavbu. Janu z Jenštějna a jeho generálnímu vikáři Janu z Pomuku se Roudnice /a i blízký Helfenburk u Úštěku/ stávala častým útočištěm před hněvem krále Václava IV.

Na roudnickém hradě pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka /1402 — 1411/ vydal 18. července 1410 klatbu na Mistra Jana Husa. Poslední pražský arcibiskup předhusitského období Konrád z Vechty /1413 - 1431/ navázal v počátcích husitství spojenectví s pražskou stranou a přihlásil se k tzv. čtyřem pražským artikulím. Tím se Roudnice /spolu s Litoměřicemi, Mělníkem, Chrudimí a Poličkou/ stala součástí mírného husitského křídla.

V květnu 1421 Jan Žižka z Trocnova a z Kalicha při své cestě od Litoměřic táhl přes Roudnici a pobořil tamní augustiniánský klášter a kostel. Průchod jeho vojska líčí husitský kronikář /příslušník husitského středu/ Mistr Vavřinec z Březové.

V srpnu téhož roku byl v Roudnici upálen vůdce potlačené táborské chudiny Mistr Martin Húska řečený Loquis a jeho druh Prokop Jednooký. S husitskými vojsky přišla Roudnice do styku ještě v roce 1425 /tažení táboritů od města Slaného/ a v r. 1427 /obléhání města Pražany.

V roce 1431 přestala být Roudnice vlastnictvím pražského arcibiskupství a dostala se do držení světského feudála Jana Smiřického. Tím končí jedna etapa vývoje města Roudnice v období feudalismu.

Následující údobí ohraničené léty 1431 - 1603 je periodou vlády řady světských feudálů na hradě Roudnici - a to feudálů převážně českého, ale i polského původu.

V době vlády výše uvedeného šlechtice J. Smiřického město utrpělo četné škody způsobené požáry. V r. 1445 byl na roudnickém hradě vězněn tzv. Stadický král. Tato osoba opředená pověstmi výrazně vystoupila do popředí v třídních nepokojích v pohusitském údobí na území severozápadních Čech.

Po rozporech se zemským správcem Jiřím z Poděbrad byl Smiřický sťat. Roudnice se dostala do držení Zdeňka ze Šternberka, který rovněž stál v opozici vůči J. Poděbradskému. V té době se na roudnickém hradě konaly sjezdy tzv. Zelenohorské jednoty. R. 1467 král Jiří Roudnici oblehl a dobyl, následujícího roku se stal jejím držitelem Petr ze Semil a na Račiněvsi.

Ve druhé polovině 15. a v prvních třech desetiletích 16. stol. se v držení hradu, města a panství roudnického vystřídalo několik držitelů. Od r. 1528 do r. 1540 nastalo krátké údobí, vyznačující se jistou specifičností. Roudnice učinila pokus stát se královským městem. Po velkém požáru města r. 1534 nastal však úpadek městského hospodářství a tak na počátku 40. let byla rozhodnutím Ferdinanda I. svěřena Karlu Dubanskému z Duban a na Liběšicích. Ten opravil hrad /či zámek, jak je někdy v písemných pramenech té doby nazýván/, kamenný labský most a další architektonické objekty ve městě a potvrdil roudnickým měšťanům jejich výsady ekonomického a náboženského charakteru.

Asi r. 1542 začala na hradě Roudnici vláda polských feudálů /Jan Kryštof hrabě z Tarnova, Konstantin, kníže z Ostrogu a Januš, kníže z Ostrogu/.

Ve druhé polovině sedmdesátých let 16. stol. /1577/ se dostalo roudnické patrimonium jihočeskému šlechtici Vilému z Rožmberka. Tento majitel zvětšil celé panství, s jeho vládou je spojeno čilé hospodářské podnikání ve specializovaných zemědělských odvětvích /chmelařství, vinařství/. Po jeho smrti /1592/ vdova po něm Polyxena, rozená z Pernštejna se v roce 1603 provdala za nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic.

Ve druhé etapě roudnických dějin údobí feudální společenskoekonomické formace /1431 - 1603/ existoval při roudnickém hradě dosti rozvinutý manský systém, navazující ještě na dobu biskupskou a arcibiskupskou, kdy sloužil svému původnímu poslání - obraně hradu. Manství se vyskytovala v Bříze, v Dřínově, v Hoštce, v Mnetěši, v Nové Vsi, v Roudnici /na Koňském trhu/, v Rovném, ve Straškově, ve Vesci a ve Vodochodech..

Roudnice od 13. do počátku 17. století náležela mezi města magdeburské /litoměřické/ právní oblasti a sama v tomto rámci byla střediskem roudnické právní podoblasti. Roudnické právo platilo v 16. stol. prokazatelně ve Velvarech a i ve vzdálené České Kamenici.

Z písemných památek tohoto druhého období /doby od husitství do počátku 17. stol./ jmenuji tzv. Roudnický kodex z druhé poloviny 15. stol. s řadou duchovních písní. Tato cenná památka je uchovávána na litoměřickém pracovišti Státního oblastního archívu v Litoměřicích. Zajímavostí je tam uvedený Svatováclavský chorál poprvé se svou předposlední slokou, v níž jsou jmenováni čeští zemští ochránci - svatí Prokop, Vojtěch, Vít, Zikmund a Ludmila. /Rozboru písňové části kodexu se věnovali archivář dr. B. Lůžek a právník a historik dr. V. Ryneš, svatováclavskou píseň rozebíral univ. prof. dr. Zd. Nejedlý./.

Od konce 16. stol. /od r. 1576/ jde souvislá řada městských knih roudnických různých typů, z nichž tři jsou bohatě ilustrovány /vyobrazení zasedání městské rady roudnické, roudnického městského znaku a znaků řemeslnických cechů/. Jsou deponovány v Okresním archivu Litoměřice se sídlem V Terezíně. Této ucelené řadě předchází městská kniha roudnicko-velvarská z roku 1545 /v Okresním archivu Kladno, pobočka - městský archiv Velvary/ a tzv. českokamenické torzo roudnické provenience z počátku 60. let 16. stol. /v Okresním archivu Děčín/. Z hojného počtu archiválií na žitenickém pracovišti Státního oblastního archivu v Litoměřicích uvádím alespoň. manské knihy hradu roudnického z let 1455 - 1612 a urbář roudnického panství z roku 1592. Z 90. let 16. stol. pocházejí dva kancionály uložené v archívu roudnického proboštství.

Z uměleckohistorických pamětihodností šestnáctého století se dochoval tzv. Roudnický cyklus. Je to soubor obrazů znázorňujících Kristovo utrpení a zmrtvýchvstání, který původně vytvářel oltářní archu a oltářní křídla /podobné jako např. obrazy tzv. Litoměřického mistra/. Nachází se v presbytáři proboštského kostela Narozeni Panny Marie v Roudnici.

Počátkem 17. století nastává poslední údobí v dějinách feudální Roudnice, které skončilo v revolučním roce 1848. R. 1603 Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic nastává dlouhá vláda předního českého rodu - Lobkoviců - na Roudnici. S jejich jménem je spojena intenzívní hospodářská činnost na roudnickém panství a též snahy rekatolizační /oprava kostela sv. Václava pod hradem v letech 1609 - 1613 po jejímž dokončení došlo k změně chrámového titulu - od té doby se kostel nazýval P. Marie Loretánské, dále pak v letech 1615 až 1628 stavba kapucínského kláštera s kostelem sv. Václava a během 17. st. kapucínské misie na panství/.

Za stavovského povstání v letech 1618 - 1620 roudnické patrimonium bylo Lobkovicům odňato. Po Bílé hoře nastalo trestání účastníků odboje. Třicetiletá válka poznamenala Roudnici průchody vojsk císařských, dánských a švédských. Při nich město trpělo četnými požáry a v roce 1634 byl Švédy zničen i kamenný most přes Labe.

Pobělohorský nekatolický emigrant Mistr Pavel Stránský ze Zápské Stránky ve svém díle “Český stát“ po pojednání o Velvarech píše o Roudnici: “........Ostatní městečka uznávají panství šlechty. Jí náleží Roudnice‚ hrad a značně rozsáhlé městečko, jemuž kdysi přálo štěstí za mírné vlády arcibiskupa pražského, pánú Smiřických a Tarnovských z Polska. Obchodováním totiž a ostatními prostředky počestné obživy může míti velmi výhodný užitek z Labe, které kolem něho teče……..“.

Od poloviny 17. století jsou dochovány roudnické matriky /uložené na pracovišti Státního oblastního archivu v Litoměřicích/, předchozí byly pravděpodobně zničeny za 30-tileté války. Vůbec od té doby je uchováno stále více a více písemného materiálu k roudnickým dějinám. /hl. v Okresním archivu Litoměřice v Terezíně a pak na II. oddělení Státního oblastního archivu v Litoměřicích - na zámku v Žitenicích/.

V roce 1655 stará krajská hranice /mezi krajem Rakovnickým a krajem Litoměřickým/ jdoucí u Roudnice po Labi, stala se hranicí mezi pražskou arcidiecézí a nově vzniklou diecézí litoměřickou. Ve druhé půli 17. století došlo ke stavbě roudnického zámku. a pivovaru. Barokní zámek je dodnes výraznou dominantou města.

Zničení mostu a jeho neexistence až do r. 1910 způsobily ochromení obchodního života ve městě a jistou hospodářskou stagnaci. V r. 1713 Roudnice, podobně jako i další česká města, byla postižena morem. Památníkem na tuto epidemii, toho druhu poslední v Čechách, je morová kaple sv. Rozálie při staré doksanské cestě /dnes silnice do Židovic/. Z 18. století pochází i další dvě sakrální stavby - kaple sv. Viléma s freskami od V. V. Reinera a kaple sv. Josefa při někdejší Pražské /či Nové neb Špitální/ bráně.

Mnoho malířských děl z lobkovického období a i z předchozí éry rožmberské je dnes ve Středočeské galerii výtvarného umění v Nelahozevsi. Tento nelahozeveský obrazový soubor tvořil až do roku 1950 základ slavné roudnické zámecké obrazárny.

Po první polovině 18. století vznikla v Roudnici textilní manufaktura. Ve druhé polovině toho věku město dostalo německý ráz /němčina se objevuje v městských písemnostech/. Začátek 19. století a vůbec doba před rokem 1848 jsou v Roudnici spojeny s jmény vlastenců - např. Jan Valerián Jirsík, roudnický kaplan a pozdější českobudějovický biskup, P. Josef Hochman, též roudnický kaplan a potom farář ve Vetlé, dále učitel Náhlovský nebo kovář Řeháček. R. 1826 Roudnici poprvé navštívil historik František Palacký za účelem studia v lobkovickém archivu. Za svého roudnického pobytu udržoval Palacký přátelské styky s kaplanem P. Jirsíkem /s Palackého roudnickou návštěvou souvisí i přenesení tzv. Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi do obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze/.

Revolučním rokem 1848 se Roudnice n.L. a Podřipsko vůbec dostávají na cestu kapitalistického vývoje. Město, které ve druhé čtvrtině 19. sto1. odstranilo své hradby se začalo rozrůstat. R. 1848 - 1850 byla stavěna železnice z Prahy do Drážďan, r. 1860 vznikla v Roudnici pila, r. 1869 sladovna a cukrovar, v sedmdesátých letech lihovar a v osmdesátých letech roudnické továrny na zemědělské stroje /1880 Pracnerova továrna, 1885 Bächerova/, r. 1900 Mewa. Ke zřízení vodovodu ve městě došlo r. 1892, plynárny o 10 let později /1902/. Koncem 19. stol. na vychodě, jihovýchodě a jihu Roudnici začala obepínat lokální dráha Roudnice - Hospozín /1898/, později prodloužená až do Zlonic na Slánsku.. A v letech 1906 -1910 se uskutečnila stavba nynějšího roudnického železného mostu.

Od roku 1850 jsou předměstí Hracholusky a Starý Bezděkov /později i Nový Bezděkov/ ve volném spojení s Roudnicí /od let 1922/23 pak pevně S městem splynuly a staly se jeho nedílnou součástí/.

Byla-li Roudnice před r. 1848/50 střediskem rozsáhlého patrimonia, pak se od poloviny 19. století stala centrem nově vzniklého okresu /soudního od. r. 1850 a potom od r. 1855 i politického/. Roudnice druhé půle minulého století se vyznačovala velkým kulturním ruchem. Stala se opravdovým kulturním centrem alespoň užšího Podřipska, kteroužto úlohu plní podnes. Byla též střediskem českého národního života na území severozápadně od Prahy.

V době kolem poloviny minulého století vlastenecké snahy a odbornou činnost na poli historickém vyvíjel roudnický probošt a historik P. Jan Nepomucký Pavla, autor prvních a zatím i posledních souhrnných dějin roudnického augustiniánského kláštera. Dále pak je nutno uvést styky Jana Nerudy s Roudnicí, činnost mecenáše umění Augusta Švagrovského a od r. 1868 i působení všestranného Ervína Špindlera /ten se též významně podílel na přípravách řipských táborů/.

V 19. stol. a v první polovině století 20. působila v Roudnici řada spolků. Např. Jednota Říp /spolkový prapor, jenž se nyní nachází V nově upraveném oddělení českého umění 19. století Národní galerie v Anežském klášteře v Praze, pro ni maloval Josef Mánes/, Řipský odbor Národní jednoty severočeské, spolky Polaban, Hálek, Jan Ámos Komenský, Dělnická vzdělávací jednota Budislav /měla styky s J. Nerudou a s Ladislavem Zápotockým-Budečským, dělnickým vůdcem a otcem pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého/, Sbor ostrostřelců, Literární kroužek Otakar Březina, Sbor dobrovolných hasičů /Roudnice byla sídlem Michálkovy hasičské župy podřipské/, Orel, Dělnická tělocvičná jednota, Sokol aj.

Na konci minulého století vznikla v Roudnici n.L. Sociální demokracie. Za jejího vedení byl svolán v r. 1905 velký tábor lidu na roudnickém náměstí požadující všeobecné hlasovací právo /vliv první ruské revoluce/.

Z doby před I. světovou válkou připomínám ještě vznik Podřipského muzea v r. 1900. U jeho zrodu stály osobnosti jako E. Špindler, dále pak především Karel Rozum, Jindřich. Michálek a František Kučera starší /pozdější autor Kroniky města Roudnice n.L. - tj. trojdílných roudnických dějin, dosud však nevydaných/. Podřipské muzeum v letech l906 - 1912 vydávalo ročenku “Podřipský musejník“. Název muzea byl v r. 1953 doplněn na “Podřipské muzeum Karla Rozuma“. Podřipské muzeum bylo až do počátku 40. let 20. stol. spojeno s městským archivem roudnickým, teprve v r. 1943 došlo k rozdělení muzejních sbírek a archivních fondů a sbírek.

Roku 1918 po nabytí státní samostatnosti vznikl i v Roudnici n.L. Národní výbor. Roudnice se podílela na organizování dvou poválečných táborů pod Řípem /1918 a 1919/. R. 1923 došlo k vytvoření Velké Roudnice n.L./ = spojení Hracholusk a obou Bezděkovů v jeden celek s roudnickou. osadou/. K dalšímu podstatnému zvětšení města nastaly podmínky až v naší době. Rok 1963 přinesl připojení Podlusk a v r. 1973 začalo být budováno rozsáhlé sídliště Hracholusky.

Z dvacátých let připomínám ještě navázání obchodního spojení bývalé Bächerovy továrny se SSSR a v r. l924 organizování řipského tábora při příležitosti 10. výročí vzniku I. světové války. Rok 1931 se zapsal do novodobých dějin Roudnice n.L. velkou stávkou podřipských řepařů na roudnickém hlavním náměstí.

Druhá polovina 30. let našeho století byla i v Roudnici a jejím okolí ve znamení obrany republiky. V západním a jihozápadním předpolí města se stavěly vojenské pevnosti /tři z nich jsou uchovány dosud/. V říjnu 1938 se Roudnice stala fakticky pohraničním městem /do té do byla pouze městem ležícím nedaleko národnostní česko-německé hranice, ve dnech krátce po Mnichovu se stává útočištěm mnoha utečenců ze zabraného pohraničí a v r. 1941 cílem evakuovaných obyvatel Terezína.

Došlo-li v říjnu 1938 k zvětšeni roudnického politického okresu o části Lovosicka / Třebenice a část okolí/ a Litoměřicka /Terezín a okolí/, potom v letech 1942 až 1945 nastalo podstatné jeho územní rozšíření o Velvarsko a Kralupsko.

Jak plyne z písemné agendy roudnického městského úřadu, němčina se v Roudnici stala úředním jazykem během měsíce října 1941. Na poč. čtyřicátých let Roudnice n.L. náležela mezi ta města, v nichž nacisté uvažovali zřídit židovské ghetto /tento neblahý osud pak stihl blízký Terezín/.

Koncem druhé světové války se v Roudnici a na Roudnicku připravovaly na své vystoupení ilegální národní výbory. V květnových dnech r. 1945 se postavily do čela povstání na celém Podřipsku. Rudá armáda vstoupila do Roudnice n.L. dne 10. května 1945 ve směru od nynějšího předměstí Podlusky a brzy po ní i polské oddíly postupující od severu ze Zálabí. Tím započalo zcela nové údobí v historii Roudnice.

 

Roudnice n.L. - metropole Podřipska. Do poloviny roku 1960 byla i správním střediskem celého regionu. Leží na železniční křižovatce a na důležitém silničním přechodu řeky Labe. Je sídlem Městského národního výboru, je městem rozsáhlého průmyslu, velké bytové výstavby /sídliště u nemocnice, v Michálkově ul. a v Hracholuskách, vilové čtvrti Na Čihadlech, Urbanka, Pod Hostěrazem, v Houskově ul. a na skále u ČSAD/, cenných architektonických a dalších uměleckohistorických památek /zámek, městské kostely a kaple ad./, je sídlem škol /základních, učňovských a středních - z těchto posledních jsou to gymnázium, Střední zemědělská škola technická a Vojenská hudební škola Víta Nejedlého/, Městské lidové knihovny, Oblastní galerie výtvarného umění, střediskem sportu /stále rozšiřovaný Sportareál/ a východiskem turistických výletů na Říp a památná místa Podřipska /Ctiněves, Kostomlaty pod Řípem, Cítov, Doksany, Brozany, Charvatce, Lounky, Vetlá se Sovicí aj./.

Mnoho bylo v tomto městě vykonáno pro kulturní život. Stačí vzpomenout množství koncertů, divadelních představení, výstav, přednášek a v neposlední řadě i vydávání “Kulturního měsíčníku“ - orgánu vlastivědné práce na užším Podřipsku..

Roudnice n.L. - město bohaté historie a živé současnosti - se labským panoramatem poutá zájem návštěvníků. Je městem Dražicovým, Arnoštovým, Očkovým a Jenštejnovým, městem Polyxeniným, městem Jana Valeriána Jirsíka, Josefa Hochmana, Jana Nepomuckého Pavly, Augusta Švagrovského, Klementiny Kalašové, Ervína Špindlera, Karla Rozuma, Jindřicha Michálka, Františka Kučery, Fráni Šrámka, dr. Maxe Dvořáka, dr. Václava Chaloupeckého, Karla Jeřábka, Jaroslava Dobra, Otakara Nejedlého, Josefa Hory, Antonína a Jana Kalousových, prof. Josefa Vlacha -Vrutického a dalších osobností minulosti dávné i nedávné.

K podřipské metropoli má vztah i spisovatel Jan Kozák. O Roudnici Fráňa Šrámek pravil, že leží na Labi a v jednom údolí jeho srdce.

Město Roudnice n.L. oslavila dvě významná výročí. V roce 1978 uplynulo 600 let od Očkova založení Nového Města roudnického, tento akt významnou měrou ovlivnil růst města na dalších několik století a dále pak na rok 1983 připadlo 650 jubileum započetí velkých stavebních akcí středoevropského významu, jejichž inspirátorem a organizátorem byl Jan.IV. z Dražic.

V posledních desetiletích prodělává město pod Řípem nepopíratelný rozvoj. V brzké budoucnosti dojde k jeho dalšímu rozšíření - a to zcela jistě i severním směrem na pravý labský břeh. Uskutečnil by se tak dávný Špindlerův sen, který vyjádřil v dopisu Augustu Švagrovskému slovy: “Město vidím veliké, jehož sláva po obou březích Labe se rozkládá........“ .

Přes to všechno, co bylo v Roudnici n.L. dobrého a prospěšného vykonáno, má město své nevyřešené problémy. Mezi ně náleží např. zcela nevyhovující dopravní situace a potom péče o uměleckohistorické památky mnohdy prvořadého významu.

Zejména devatenácté století a pak počátek století dvacátého ochudily Roudnici o mnohé cenné pamětihodnosti /zboření městského opevnění včetně městských bran, dále zboření renesanční radnice s podloubím a jižní a severozápadní fronty měšťanských domů na novoměstském náměstí, odstranění kostela P. Marie Loretánské pod zámkem a severních křídel Portova pivovaru při stavbě pražsko-drážďanské dráhy, rozboření měšťanských domů na staroměstském rynku i posledního mostního oblouku při stavbě mostu nynějšího atd./, je proto naší povinností předat následujícím generacím neporušené alespoň to málo, co nám z minulých dob zbylo.

Zdroj: přepis práce studentek střední školy
 10/2001